Bundu jsem položila na zem, abych ukázala, jak si ji Matěj může obléct. Matěj si na ni sedl. Já měla chuť vysvětlit mu dopravu, počasí, školní zvonek a svou životní situaci. Dvouletému dítěti. V předsíni.
To je ten okamžik, kdy si v našem příběhu musím přiznat, že problém není nedostatek vysvětlování. Říkám příliš mnoho a čekám příliš rychlý přechod. Anička má sedm, už stojí v botách a nenápadně slyší, že „kvůli bráchovi zase nestíháme“. Tuhle větu se snažím ze slovníku vyřadit také.
Zmenším úkol, ne dítě
Nejdřív si ověřím, co se děje. Není mu horko? Nechce dokončit hru? Nemá hlad? Když nabídnu volbu, je skutečná: žlutá nebo modrá bunda, obléct rukáv sám nebo s pomocí. Neptám se „půjdeme ven?“, jestli za deset minut potřebujeme odejít.
Před odchodem se vrátím k rozehrané věci: auto může zaparkovat do krabice a počkat. Je to drobný most mezi dvěma činnostmi. Někdy nepomůže. Nemám na přechody univerzální větu, která se dá správně vyslovit a dítě se přepne.
NHS v textu o batolecích emocích doporučuje nejprve pomoci dítěti zklidnit se a teprve potom vysvětlovat. To je pro mě praktické pořadí. Velké školení o bundách si nechám na jindy, nejspíš navždy.
Když už přišel pláč
Snížím hlas a zůstanu blízko. „Chtěl jsi ještě jezdit. Teď je těžké přestat.“ Není nutné přidat přednášku o tom, jak rozumím každému pocitu. Pokud hází botou, zastavím házení a odložím ji mimo dosah. Pocit uneseme, ubližování nedovolím.
Objetí nabídnu, nevynucuji. Nevydírám tím, že odejdu bez něj, ani neslibuji sladkost jen za konec pláče. Když potřebujeme být někde včas, pomohu s nutným oblečením co nejklidněji a bezpečně. Když jde jen o procházku, dovolím si posunout odchod. Pevná hranice a pevný minutový plán nejsou totéž.
Anička není naše časoměřička
Starší dcera může mít vlastní malou činnost u dveří: prohlédnout knížku nebo vybrat věc do batohu. Nemá uklidňovat bratra ani hlídat moje nervy. Když má její program začít v určitou dobu, musíme to s Pavlem řešit mezi dospělými. Třeba samostatným odchodem, pokud to rodinné možnosti dovolí.
Další přehled NHS o záchvatech vzteku zmiňuje i únavu a hlad. Zkusím si tedy několik dní zapisovat jen čas a okolnosti obtížných odchodů. Ne známky chování. Když se vše láme pravidelně před jídlem, posunu svačinu místo toho, abych koupila další motivační tabulku.
Někdy i tak vyjdeme pozdě. Mojí částí práce není vyrobit dítě bez emocí. Je to zvládnout předsíň tak, aby se z ní nestalo místo, kde jeden z nás musí prohrát, než se dveře vůbec otevřou.
A thought worth keeping?
