Mám slabost pro návody, které začínají slovem „jednoduše“ a vyžadují sedmnáct věcí. Nakonec stojím v kuchyni, stříhám třetí ozdobu a děti mezitím chtějí úplně jinou hru. Pro deštivé pražské odpoledne jsem proto své pomyslné dílně zrušila rozpočet i výstavní ambice. Zůstala krabice. Uděláme tramvaj.
Matějovi jsou v této rodině dva roky, Aničce sedm. Výsledkem nemá být společný výrobek, na kterém odpracují stejný podíl. To by byla moje potřeba pořádku převlečená za rodinnou aktivitu.
Připravím bezpečný základ a pak ustoupím
Dospělý odstraní sponky, ostré části a volné drobnosti. Otevřená krabice stojí přímo na podlaze a nemá víko, které by dítě zavřelo. Žádné šňůry kolem krku ani igelitové tašky jako kostým. Otvory vyříznu já, mimo dosah dětí, a nástroj hned uklidím. Když se krabice trhá a hrany škrábou, hra s ní končí.
Aničce nabídnu velký papír na zastávky. Nemusí napsat bezchybný jízdní řád; může nakreslit dům, strom a knihovnu. Matěj dostane kartonový kruh jako volant, pokud ho zrovna nebude chtít přejmenovat na pizzu. Hrajeme spolu v doslechu a dohledu, ne podle fotografického scénáře.
UNICEF uvádí domácí hry podle věku. Beru si z toho obecný princip: zábava může vzniknout z běžných předmětů a odpovědi dospělého na dětský zájem. Naše tramvaj je vlastní varianta, nikoli ověřená pomůcka slibující určitý vývojový výsledek.
Tři zastávky bohatě stačí
První je kuchyně, kde „vystoupí“ plyšový medvěd. Druhá knihovna: Anička vybere jednu knížku a oba si prohlédnou obrázek. Třetí si určí Matěj. Dost možná bude první a druhá pořád dokola.
Když se děti pohádají o řízení, pomůžu jim vystřídat se v krátkém úseku, který skutečně unesou. Nečekám, že dvouleté dítě zvládne spravedlivé rozdělení samo. Když potřebují oddělené hry, druhý volant je levnější než moje přednáška o spolupráci. A pokud chce Anička v klidu kreslit jinde, nemusí zůstat zaměstnankyní Matějova dopravního podniku.
Když hra trvá dvanáct minut
Měla jsem chuť slibovat si celé odpoledne. Jenže příprava, společná hra a její konec jsou různé věci. Pokud zájem zmizí, schovám krabici bokem a nabídnu knížku nebo volné stavění. Nevyhlašuji, kolik práce jsem si s tím dala. Tu práci jsem si zvolila já.
Na opravdovou návštěvu knihovny vybírám program z aktuálních stránek Městské knihovny v Praze. Ověřím pobočku, věk, registraci a termín; ne každý dětský program je pro batolata. Domácí zastávka ovšem nepotřebuje přihlášku ani být záložním vzdělávacím plánem.
Uklidíme jen to, o co bychom zakopli. Tramvaj může stát do zítřka, pokud nepřekáží průchodu. Nejspíš na ní nebude ani jedno rovné okno. A to je poprvé během dne, kdy mám pocit, že dopravní situace v našem bytě odpovídá skutečnému provozu.
A thought worth keeping?
